Normálně proti sněhu nic nemám.
Občas jsem i romantická a chroustání při našlapování v čerstvě napadaném sněhu plném blýskavých vloček mi dodává elán v chladném počasí.
Poslední takový záchvat romantiky jsem měla před dvěma měsíci.
Od rána sněžilo tak, že jsem měla obavy, aby žlutý autobus, kterým jsem jela na výlet do Prahy, dojel. Na dálnici byla jen jedna nehoda – tu jsme objeli „po staré“ přes Králův Dvůr a na Zličín jsme dorazili jen s hodinovým zpožděním (normálně trvá trasa Plzeň-Praha 50 minut).
Zasněžená Praha byla snad ještě romantičtější než Plznička. Užila jsem si synka, s kamarádkou oběd, zařídila vše potřebné v hlavním městě a zpátky domů.
Nádhera! Sníh nikdo neuklidil a tak chroupal na chodníku vážně nádherně. Najednou jsem ležela na zádech a pomalu mi začínalo docházet, že končí romantika a chrouplo i něco jiného než sníh.
Od té doby mám zlomený kotník schovaný v sádře. Bohužel berle na sněhu a náledí dost podkluzují a já se těším na každý den, kdy je sucho a alespoň trochu teplo.
K mé velké neradosti sníh padá a padá. Očima vytahuju všechny rašící kytičky na zahradě, které zas znova a znova zapadávají sněhovou peřinkou.
Po velikonocích mám slíbené sundání sádry. Nemůžu se dočkat až přesadím kytičky, pohrabu zahrádku, zvertikutuju trávník a uklidím mou zanedbanou domácnost.
prý není pracovitá :))
OdpovědětVymazat