Procházka zahradou

Moc ráda koukám na zahrádky ostatních blogerek. Někdy závidím, ale hlavně obdivuji, co všechno stihnete a co se vám podaří vypěstovat.

Vzala jsem foťák a šla na procházku zahradou, abych zjistila, co zbylo po velké vodě a po řádění plžáků.

Máme doma vlhko, nám to vadí, ale žampiónům vyhovuje.

Kejklířky jsou zatím stále krásné.

Kosatce
nemám moc ráda, kvetou moc krátce na to, jak dlouho "straší v zahradě".

Letos vykvetl jediný fialový a ostatní jsou žluté.

Pivoňky ráda mám.

Jakmile vykvetou, vzpomínám,

jak jsme jako malé holky chodily

se ségrou ve svátečních šatech

s proutěným košíčkem

plným pivoněk na BOŽÍ TĚLO. 

        Vrbina tečkovaná

                                                  Dlouho jsem nevěděla, jak se tahle žlutá kytička jmenuje.

 Maminka tomu říkala "žluté kytičky" a neustále mě podezírala, že je    nemám ráda a snažím se je zničit. 

Ale není to pravda, kvetou dlouho (na rozdíl od kosatců) a nepotřebují žádnou péči. A nechutnají plžákům. A navíc jsou chráněné.

Vorlíček

I v případě orlíčku jsem v podezření, že ho ničím. Ale také to není pravda. Nic po mně nechce a krásně kvete a roste a množí se...

Zvonečky

Není to nádhera?

Měsíček lékařský

Vloni jsem ho měla plnou zahradu žlutého i oranžového.

Letos jsem ho velmi zredukovala, i když ho miluju.

Pořád kvete. 

A na závěr tohle - netuším, kde jsem k tomu přišla ani co to je, ale moc se mi to líbí.

Bábovka na víkend

Při prohlížení blogu U Ajky  jsem se zakoukala do bábovky od Věrky a slíbila jsem Pájovi, že mu jí upeču. Bohužel jsem slíbila dříve než jsem zkontrolovala domácí suroviny. Že bábovka nebude, protože není polohrubá mouka, mi neprošlo a tak jsem smíchala hrubou s hladkou, další suroviny už jsem měla, našlehala těsto a dala péct.

Je pravda, že se mi občas stane, že bábovka nejde vyklopit, ale takhle jsem to ještě nikdy nedokázala.

Ani neláteřil, naopak mi poradil, že si jí naservírujeme jako trhanec přelitý vanilkovou omáčkou.

A pro radost jsem si koupila dnes lilie

a taky cannu, i  když jich mám zasazených několik, ale všechny červené a navíc mi ještě nikdy nevykvetla ani jedna

a taky gazánie, ale ty vyfotím až bude svítit sluníčko, teď vypadají smutně.

Háčkování

Háčkuju a háčkuju.
Strašně mi to baví.
Mé okolí už moc ne.
Mě to nevadí.
A tak je načase pochlubit se s dokončenými i nedokončenými výrobky.




Já pořád říkám, že bych si přála vnoučátka.

Ale tyhle bačkorky jsem trénovala na středeční
kurz háčkování.






A teď můj první čtverečkový dokončený polštář.

Tohle je rub.

A tohle líc.

A teď ještě nedokončená deka - mám v plánu jí udělat jako přehoz přes dvojlůžko. Tak nevím, nevím, kdy bude dokončená.

Den dětí

Tak jako každý rok jsem nezapomněla. Naopak už jsem se těšila a uspořádala sbírku plyšových hraček. Měla jsem jich čtyři tašky - jen jsem je zapomněla všechny vyfotit.

Od roku 2009 každým rokem moderuju dětský den.
Tentokrát však byl díky deštivému počasí ohrožen, hřiště pod vodou, navíc stále pršelo. Až  v pondělí jsem se dozvěděla, že se konat bude, tentokrát v tělocvičně.

A byl moc prima. Děti i rodiče byli spokojení. A já také, zejména, když jsem viděla ty šťastné dětičky s plyšáčkama.

Uražený mercedes

Ukradli mi mou milovanou FABII. Mé první auto, které jsem si koupila nové. Moje miminko, ve kterém se nesmělo kouřit, jíst, pít a přemýšlela jsem i o vyzouvání. A jednoho rána zbylo jen smutné místo.

Protože jsme v té době přestavovali dům, připravovali stěhování, koupili jsme si starší Mercedes Vaneo. Moc hezký, krásně se do něj nastupuje, ještě lépe vystupuje, uveze i nemožné. Jen se nesmí nic rozbít. Každá opravička znamená deset tisíc a víc. Teď například se při rozjetí rozsvítí světlo uvnitř auta, což Pája opravil vyndáním žárovek. A také zlostně křičí (ne Pája, ale auto), že už by chtěl do servisu na prohlídku.

Rozhodla jsem se, že půjde z domu a koupím si cokoliv, ale hlavně nové, se zárukou, voňavé, nikým cizím neojeté. 

Cestou na páteční nákup jsme natankovali plnou nádrž a stavěli jsme se v prodejně Škoda auto, podívat se na nějakou škodovku. Bylo právě šest hodin, už zavřeno, a tak jsme okoukli všechna auta vystavená před salónem a vrátili se k našemu Mercedesu. Nastartovala jsem a ... prd. 

Nechytnul. 

Co teď? 

Měla jsem několik řešení. 

Vzít tašky s nákupem a jít na tramvaj - to se Pájovi moc nelíbilo, protože jsme měli jet večer vyzvednout Pájovu mami ze srazu spolužáků. 

Dobrá, zkusili jsme další řešení a zavolali na asistenční službu. Přijela odtahovka. Pan odtahovák se smál, že poprvé v životě tlačí mercedes a divil se, co jsme dělali u prodejny škodovek. Když jsme mu řekli o našem nápadu, vyměnit mercedes za škodovku, dostal skoro infarkt, co to je za pitomost a že se vůbec nediví, že to auto nechytlo, protože se prostě naštvalo. Zkusil nastartovat a zase prd. Podezíral nás, že jsme natankovali benzín místo nafty, protože mercedes je mercedes a jeho motor je naprosto úžasný, spolehlivý a nezničitelný. Naložil auto, my jsme nastoupili do kabiny a jeli dva a půl kilometru domů. Jo, jo, nenápadně se vlnily záclony našich sousedů a myslím, že jsme jim způsobili alespoň trochu radosti. 

Při sundavání auta zkusil pán ještě jednou nastartovat, a co to? Úplně normálně chytlo.

No, a večer jsme nastoupili, nastartovali a jeli pro babičku.

Co tomu autu bylo, nevím, třeba bylo vážně jen uražené. Doufám, že zítra ráno dojedu do práce.