Při vzdychání u paní doktorky, že mě bolí to a ono, a že už to vlastně vůbec není "ono", mě poučila, že jedna životní etapa je za mnou a přichází další "nová" a určitě přinese něco zajímavého, poučného a krásného. Je to už čtyři roky a stále nad tou moudrostí přemýšlím. Jen trvá dlouho se v té nové etapě naučit žít. A teď mám najednou pocit, že už je to tady. Že jsem našla výhody a možná i sama sebe. A tak se mi zas postupně vrací elán, optimismus a radost ze života. A také si radosti dělám.
Třeba takové
a snažím se nepřipouštět si, že se "to nehodí".
Za podpory mých kamarádek trumfuju sama sebe.
Ale hlavně se najednou dobře cítím!!!
Končím s chmurama, trochu mi to přemýšlení vhání slzy do očí.
Těším se do práce, jak budou "holky" koukat, co jsem zas vymyslela,
těším se na výlet do Prahy, co zas s "holkama" provedeme.
no, moc přemlouvat jsem tě nemusela :)))
OdpovědětVymazat