Mexico - Den Monte Alban

Krásně jsme se vyspali a je tady nový den plný očekávání.

Snídaně byla tentokrát formou švédských stolů s papájou, melouny a ananasem.

A už jedeme směr Oaxaca (čti vuachaka). Zastavili jsme se na pózování v kaktusové rezervaci Tehuacan.

Vážně jen na chvilku, cesta je klikatá a daleká. Jeli jsme kolem kaktusového lesa.

Není ta mexická krajina nádherná?

Tak ještě pózovačka. Pěkný páreček, že?

Přijeli jsme na Monte Albán - pozůstatky nejvelkolepějšího zapotéckého města. Monte Albán znamená Bílá hora - podle tohoto stromu s bílými květy.

První obyvatelé Olmékové sem přišli kolem roku 800 př. n. l. Nejprve vytvořili na vrcholu hory umělou plošina, na které vybudovali své hrobky, paláce, hřiště na míčovou hru a další stavby. Kolem roku 300 př. n. l. obsadili Monte Albán Zapotékové a postavili zde své vlastní pyramidy, chrámy a hrobky. V údolí zůstal dostatek úrodné půdy. Olmécká kultura je viditelná v reliéfech vřezaných do kamenných obkladových tabulí.

 

Po krátkém pózování jsme pokračovali do hlavního města státu Oaxaca.

Po kulturně historických zážitcích následují zážitky gastronomické. 

Brunch v krásné restauraci na náměstí nám umožnil ochutnat mexické speciality.

A hlavně Chiles en nogada. Nejlepší jídlo, které jsem v Mexiku ochutnala.

Hlavní město má stejný název jako stát tedy Oaxaca. Je známé textilním průmyslem, zemědělstvím, turistikou, světoznámé město se školami španělštiny pro cizince. Za jednu z nejkrásnějších staveb na světě je považován kostel San Domingo. Mohutné zdi jsou postaveny tak, aby odolaly častým zemětřesením. Vnitřní zdi jsou dekorované reliéfními ozdobami a postavami a vše, včetně oltáře, je bohatě pozlaceno. Měli jsme to štěstí, že tato nádhera byla na pěší zóně od náměstí k našemu hotelu.

 Tou nádhernou pěší zónou jsme došli do hotelu. Krásný hotel v centru města. 

 Právě proto, že hotel je téměř v samém centru, ubytovávají se tady Američani studující španělštinu, a tak jsou pokojíčky včetně kuchyně a obýváku.

Nádherné bydlení s obrovskou terasou...

Ale Petr říkal, že je to tady normální.

Byl pod dveřmi.

Jsem celkem silná osobnost, na brigádě v Moskvě jsem bydlela na vysokoškolských kolejích s různou havětí, ale takhle velikého švába jsem ještě neviděla. Přiznávám, že mně hodně zkazil náladu.

Pája se rozhodl jít do souboje po mexicku.

Vyhrál.

Za odměnu jsme šli na pivo do  oaxacké hospody. I s partičkou přátel z našeho zájezdu. Pivo nám přinesli v kýblu, ale bylo báječně vychlazené. Na to, že se nepodávají skleničky, už jsme si zvykli. Byla to báječná knajpa, kde se i přes všechny zákazy mohlo kouřit.

V Mexicu se nesmí pít na veřejnosti. Petr nás na to od začátku upozorňoval, v Oaxaca také ne. Ale vymysleli to jinak, když je fiesta, tak se může. A fiesta je skoro každý den. To proto, aby byly turisté spokojeni. A byla fiesta i když jsme se vraceli z "hospody".  

Ještě jsem si cestou domů stihla koupit nejbláznivější kalhoty mého života.

Dobrou noc!

La cucaracha!