Už jsem jednou zmiňovala, že kromě osmáka degu, jsem si nikdy žádné zvířátko nepořídila.
Dětství jsem prožívala na školním statku, kde byly dva obrovské kravíny, jeden prasečák. Na našem dvorku pobíhalo hejno slepic, kohout, prase Petr, býčci Radek a Tomáš a v králíkárně spousta českých strakáčů. Samá užitečná zvířena. I po přestěhování se „do civilizace“ v mých deseti letech, rodiče farmaření neopustili. Malinký dvoreček slepicím kompenzovali pastvou na trávníku na ulici. Na býčky už nebylo místo a tak je nahradili brojleři, kachny, husy, prasátka. Pejsek i kočička byli zařazení v kategorii neužiteční a tudíž nepotřební.
O to víc mě překvapilo, že po odstěhování mojí sestry a brzy i mém, se najednou objevil kocourek Mourek, po něm další Mourek a další a nakonec kočička Mourinka. Koloběhem života jsem se k Mourince přistěhovala já a najednou přibyl Karel. Aby toho nebylo málo, vstoupily do našeho zvířecího života dvě pejsky Jessie a Cindy.
V pátek přijel synek s kamarádkou a Čendou.
Čenda je pejsek podivuhodné rasy připomínající jezevčíka s papilonskýma ušima. Děti povečeřely a vyrazily do světa. Čenda plakal. Zkoušela jsem psí bonbónky. Marně. Vzala jsem ho do náruče a chovala na miminko. Olízal mi nos a spokojeně usnul.
Karel nebyl psí návštěvou nadšený a Mourinka byla silně znepokojená. Chvíli to vypadalo, že se díky společnému nepříteli skamarádí. V sobotu už jsem si připadala jako zkušený chovatel.
V neděli mi bylo líto, že Čenda odjíždí.
Jezdím do Prahy a kupuju si dárky.
