Třináctku jsme měla vždycky ráda, těším se i na pátky třináctého.
Koneckonců bydlím v domě číslo 13.
Tento rok pro mě znamenal docela zásadní změnu.
Vůbec nevadí, že ta změna začala v lednu zlomenou nohou, kterou mimochodem nemám ještě zahojenou. Ale najednou jsem na gauči s nohou v sádře měla čas přemýšlet o životě, o sobě, o svých zájmech a zálibách.
Musím poděkovat Plodusce, která mě navedla nejprve k návratu k ručním pracím a přivedla mě i k blogování, o kterém jsem do té doby nevěděla vůbec nic. Děkuju i všem bloggerkám, od kterých opisuju, snažím se být tvůrčí jako ony, což se mi samozřejmě nedaří, ale zkouším to.
Během mého sádrového obutí jsem viděla, kolik lidí mně pomáhá, jak moc jsou na mě hodní. Chudák Pája mě od té doby vodí pevně za ruku, abych zas neupadla.
Nevadí, že se mi zhoršil zrak a v obchodech mě přestala zajímat doba upotřebitelnosti, skoro ani nevadí, že se budím bolestí zad a někdy i celého těla. Vážím si toho, že jsem se konečně naučila žít s tím, co přinesla ta mizerná nemoc v předchozí životní etapě a vzít si z toho to pozitivní.
Nedávám si do nového roku předsevzetí (stejně jsem je nikdy nedodržela).
Přeju si, aby všechno bylo takové jaké je a jaké má být.
A vám všem děkuju, že jste, že jste sem zabloudili, že mě inspirurjete a přeju, aby se vám v roce 14 všechno dařilo a byli jste zdraví.
